Aktuality‎ > ‎Aktuality ZŠ‎ > ‎

Školní výlet aneb " Loučení s páťáky "

přidáno: 17. 6. 2013 21:01, autor: Ivana Vávrová   [ aktualizováno 23. 6. 2013 9:36 ]

V pátek , v půl šesté ráno,  jsme se všichni sešli na vlakovém nádraží ve Všetatech, abychom mohli vyjet na dlouho očekávaný výlet. Museli jsme několikrát přestupovat, ale to nám neubralo nic na dobré náladě. Cesta byla dlouhá, velmi brzy přišly na řadu svačinky od maminek, protože s plným bříškem cesta lépe utíká.

Do Svobody nad Úpou jsme přijeli včas, přivítalo nás sluníčko a nebe bez mráčků. Pěšky jsme se přesunuli do penzionu U Vrkoušů, ve kterém jsme  bydleli. Přivítal nás syn majitele  a zatímco jsme se ubytovávali, připravil pro nás teplou polévku, která nám všem přišla vhod. V mžiku byly talíře prázdné a my jsme bez otálení vyrazili na náš výšlap na Černou horu.

Abychom si cestu malinko zkrátili, využili jsme služeb místní autobusové dopravy, která nás dopravila až do centra Janských Lázní. (Janské Lázně se nachází ve východní části Krkonoš nedaleko Trutnova. Leží v oblasti Krkonošského národního parku v nadm. výšce 670m.n.m.). Jednu z nejpřitažlivějších dominant centra Janských Lázní tvoří kamenná skulptura pána hor. Pískovcová socha Krakonoše stojí v sousedství secesní kolonády a pro nás to byl výchozí bod našeho pátečního putování. Pěšky jsme došli až k dolní stanici Černohorského expressu (tato lanová dráha na Černou horu je v provozu od roku 2006 a její 8 - mi místné kabinky překonávají převýšení 600m do 10 minut). Díky lanovce jsme na Černé hoře byly hned, ale i tak někteří měli sevřené hrdlo a dechu se jim nedostávalo, protože v lanovce jeli poprvé.  A protože nám počasí přálo, rozhled byl krásný. Kdo chtěl vidět ještě víc a dál, vyšlapal 106 schodů na rozhlednu Panorama, která se na Černé hoře tyčí do výšky 21 metrů. Sněžku, Studniční horu, Luční horu , ….to vše jsme viděli z vyhlídky u Černé boudy. Když jsme vše nafotili, mohl začít náš sestup do Janských lázní a poté lesní promenádou do Svobody nad Úpou, kde na nás čekala večeře a sladká dobrota. Po večeři nám pan majitel penzionu zajímavě vyprávěl o Krkonoších (první osadníci, doba mezi světovými válkami, II. světová válka a období po II. světové válce,….). Vyprávění bylo zajímavé, ale dojmů za celý den bylo tolik, že se o půl deváté nikdo nebránil odchodu na pokoje. Večerka nebyla třeba ani vyhlašovat, ve 21.00 hod. byl na pokojích klid a vše spalo. Většina malých cestovatelů před spaním přemýšlela o tom, zda se zítra uvidí s Babičkou.

Sobota ráno – sluníčko, nebe bez mráčků, snídaně na terase penzionu = idylka. Děti se nasnídaly, dostaly svačinky na cestu a autobusem jsme vyrazili do Ratibořic. Čekala nás: Cesta za Babičkou Boženy Němcové. Zámek v Ratibořicích, který jsme navštívili, to je moderní empírové zámecké sídlo, které pro naše děti bylo spojeno s návštěvou u kněžny Kateřiny Zaháňské. Kněžna nás přijala, i když mrzutý komoří Leopold nás nechtěl vpustit. Přimluvila se komorná a tak neměl jinou možnost, než nás uvést ke kněžně. Přítomna byla i slečna Hortensie, která zajímavě povyprávěla o Florencii. Obě nás žádaly, abychom určitě Babičku pozdravovali, jestliže ji potkáme. A tak jsme se rozloučili a vydali se na cestu za Babičkou. (Ratibořice s údolím bylo v roce 1952 vyhlášeno za krajinnou a národní rezervaci. Později byla celá tato oblast zahrnuta do chráněného území a dnes se jedná o národní přírodní památku). V údolí nás přivítalo pískovcové sousoší babičky a dětí, které patří k nejkrásnějším pomníkům v Čechách. 

Rudruv mlýn, splav a Staré bělidlo – tady všude jsme potkávali postavy z Babičky.Největší zážitek však byla samotná Babička, která nás pohostila chlebem a solí. Povyprávěla si s Barunkou i Honzíkem, ale nejhezčí zážitek pro naše výletníky byla společná fotografie s Babičkou. Pozdravy od kněžny, slečny Hortensie a od mlynáře děti Babičce vyřídily. Vše má svůj konec a tak i my jsme se museli vydat na cestu domů – do penzionu. Zde nás čekal pozdní oběd. Pravé krkonošské kyselo – někomu chutnalo více a někomu méně. Smažený květák s bramborem a tatarskou omáčkou si někteří přidali i dvakrát. Podvečerní sportovní aktivity a večerní opékání buřtů s opětovnou sladkou tečkou – k tomu není co dodat. Někteří byli mrzutí, že už je vlastně konec. Někteří se těšili domů, protože měli co vyprávět a báli se, aby na něco nezapomněli.  DCH

 

viz video
Comments